kapitán v tréningu Míra Zommer
Sobota
Posádka naskládala do Caddyho zásoby i sebe a v 8:11 vyrazila na 700 km vzdálený Cuxhaven. Cesta probíhala ve svižném duchu a byla proložena brebentěním mouder lodního someliéra, který na štěstí pro osádku, u Magdeburgu usnul. 200 Km před cílem při prostatické pauze byla odeslána depeše do velínu Agnes. Zde nastala panika která donutila stávající posádku k horečnému pakování. Právě když bylo hotovo a podávala se odpolední kávička, tak po třetí dorazila výprava z Liberce. Simona sice připravovala kávu i pro nové členy, leč specialista na zásobovací a jiné práce rozhodl, že se okamžitě začne s přesunem zásob.
Už z dálky se jevil kapitánovi přepravní vůz, sedící uprostřed parkoviště, nějak na zemi. Po otevření dveří se nestačil on ani jeho dosavadní členové posádky divit. V autě pro sedm osob a sedm kufříčků byly pouze tři malinkatá místečka pro osádku. Zbytek zabírala změť piv, petek s vínem, krabic s potravinami, pytli se zeleninou, smrští neidentifikovatelných pytlů a krabic. „ my si tu otevíráme kiosek??“ otázal se kapitán a s vyděšeným výrazem sledoval, jak nová posádka plní všechny v přístavu se nacházející transportní vozíky. Když konvoj dorazil k lodi, vznesla Simona ostrou protestní nótu. „ ještě jsem se nestačila rozloučit a už jsme bezdomovci, netušila jsem, že to bude tak rychle...“ pravila smutně a s nešťastným výrazem vynášela svůj skromný raneček.
Množství zásob, které nahnulo i do té doby vodorovné molo, vytvořilo na kapitánově hlavě naběhlé žíly jako dostihové kobyle po doběhu Velké pardubické. Okamžitě nechal přeložit část nových zásob zase zpět do expedičního vozu, stejně tak jako část vybavení Agnes, které se dalo postrádat. Přesto se hromada tyčící na každém volném místě Agnes vevnitř i venku nezmenšovala. Po hodinu a půl trvající tvrdé práci kuchaře specialisty Petra, se Agnes začala vzdáleně jevit jako v předchozích dnech (rozuměj uklizená) a mohla se podávat odpolední káva. Kávový dýchánek lodní sommeliér překabátil na ochutnávací dýchánek. K podávanému Božolé, rumu, slivovici, kalvádosu a minerálce se servírovaly řízečky, koláče a okurky. Do půlnoci se vyprávěly zážitky letošní i minulé. No pokud to trošku zkrátím, proběhlo regulérní obžerství. Krátce po půlnoci se Simona s Jardou přesunuli k spánku do auta a nová posádka ulehla k první noci na palubě.
Neděle
Ráno obě posádky uvítalo duhou. Pro novou posádku bylo toto ráno naplněno hledáním věcí, které se svévolně přemisťovaly a vůbec nedbaly místopřísežných prohlášení „ ...tady jsem to včera dával… tak kde to kur… je?!! „ Nejvíc věcí se jako obvykle schovalo Kubajzovi a v podstatě jinou větu hodinu nevydával. Po hodině ji změnil na: „… kam jste mi to vy šmejdi dali?!!!“
Raní kávička byla doplněna čerstvými koláči, bábovkou a buchtami. Jarda s kapitánem dojeli pro benzín k nedaleké pumpě a krátce před desátou, Simona a Jarda zamáčkli slzu a vyrazili k domovu.
Nová posádka ihned začala lámat kapitána aby ihned vyrazili na Helgoland. Narazili na tuhý odpor odůvodněný jednak potřebou doumístit zbytky zásob i vybavení a druhak časy přílivů a odlivů, což byl parametr který dosud neznali. Příliv a odliv totiž krom výšky hladiny způsobuje celkem značné proudy, které významně ovlivňují výslednou rychlost. Pokud vodou mastíte 4,5 uzle a proti vám je proud 2,5 uzle může vám také cesta trvat celou věčnost.
Po čtvrt na dvě bylo vše připraveno, timing proudů byl načasován, posádka naskákala do kokpitů a vyrazili jsme. Kormidlo bylo předáno Mírovi na kterém bylo vidět, že ani patnáctiletá absence jachtingu mu neubrala z dovedností a příď Agnes podruhé během třech dnů zamířila k 36 mil vzdálenému Helgolandu. Zpočátku míle rychle naskakovaly, neboť nám pomáhal proud. Rychlost trvale přes sedm uzlů všechny notně namlsala. Kapitán se dokonce trefil do průlivu mezi mělčinami do kterého se při minulých dvou plavbách nedostal a tak vše vypadalo na pokoření šestiapůlhodinového rekordu který měla první posádka. Po vyplutí z mělčin a nabrání směru Helgoland se karta obrátila. Přímo od Helgolandu šel vítr 5-6 Bf a dvoumetrové vlny přímo do přídě. Křižování proti větru i proti vlnám bylo neuvěřitelně fyzicky náročné a vždy po překřižování to vypadalo, že ostrovu dosáhnout nikdy nemůžeme. Vlny zalévaly celou loď, patky zábradlí byly občas pod vodou. Vepřo-knedlo-zelo, co jsme měli k obědu se u poloviny posádky rozhodlo že se raději utopí v moři než by toto dále absolvovalo. Kubajz se jal tuto událost ihned oslavit, neboť tento úkon měl u něj premiéru.
Po vysušení podpalubí, odkud bylo zapotřebí vynést kbelík vody, vykouzlil kuchař specialista bohatýrskou večeři kterou doplnil lodní sommeliér pestrou nabídkou. Ještě jsme neměli utřené pusy a ozvalo se okolo desáté nesmělé zaklepání. Hafemajst? Ne! Psychiatr? Ne! Pobřežní stáž? Ne! „ Ahoj, jste doma?“ ozvalo se česky ve skučícím větru a na palubu se soukal sympatický mladý pár. Potkat v severním moři někoho z Čech je rarita a tak uvítání bylo vřelé. Lodní sommeliér se začal překonávat a snesl na stůl zásoby pro tuto i následující posádku. Oboustranné vyprávění nebralo konce a chechtání obou posádek se snažilo překrýt svistot větru v lanoví dlouho po půlnoci. Bylo to velmi příjemné setkání které mělo jen jednu chybu. Všichni z posádky si zapamatovali jen jméno Katky ale na druhém se nemohli shodnout. Takže pokud tento deník čtete, pomozte nám, sklerotikům. (e-mail je dole v záhlaví webu).
P.S. Kubajs s popisem událostí nesouhlasí neboť nezná pojem „trudomyslnost“ a navíc ho uráží, že by měl takový pojem někdy mít!
Pondělí
Ráno se posádka probudila do vymetené oblohy která měla jedinou chybu, Boreás, bůh severních větrů vypráskal broky včera, tak dnes dul vánek 1-3 bf a ještě ke všemu ze směru kam jsme potřebovali plout. Kapitán tedy naordinoval odpočinkový den. Nejprve bylo zapotřebí usušit veškeré vybavení které bylo durch včetně uložených věcí. Hledání důvodu přineslo nalezení vyhnilých dvou šroubů uchycení otěžové lišty. Po přetmelení a vynesení půl belíku vody z podpalubí se posádka ihned rozprchla po ostrově pokochat se pohledem na kolonie ptactva, očekovat zdejší obchůdečky a shlédnout krásu zdejších návštěvnic. Tento trojboj probíhal s přestávkami celý den. Přerušení způsobovala touha po pivu, slivovici nebo žvanci. Kapitán provedl rozborku karburátoru kterýžto se jevil jako příčinou včerejších trablí. Podezření se ukázalo jako správné, uvnitř byl sajrajt rozličného druhu. Když byl čas, popral se také s nefunkční akcelerační pumpičkou, kterou objevil při minulé opravě. Štětiny z rejžáku na palubu si ale s čínskou tryskou poradily a tak je přechod z nízkých do středních otáček chrchlání prost. Večer vykouzli lodní kuchař vynikající maďarský guláš s knedlíkem, Plzničkou a Merlotem. V klubových sprchách celá posádka provedla očistu těla a u plkání před spaním očistu ducha.
Úterý
Úterní budíček byl nastaven na pátou hodinu. Jeho vrnění způsobovalo u členů posádky rozdílné výsledky. Kubajz mu začal spílat do šmejdů, neboť zapomněl, kam jej večer položil a teď ho nemohl najít. Míra seděl v pohotovosti na své posteli a vysílal úsměvy na všechny strany. Z přední luxusní koje se ozvalo „ křičí čtyři úhoři, že zuří bouře na moři!!“ To ještě nikdo netušil jak se toto proroctví zhmotní o pár hodin později. No a kapitán se pokoušel o několikátý možný způsob vylézání z kapitánské hundkóje, kterážto je léta výsadou rejdaře a pro kapitána je tak letošek premiérou. Do této kóje se leze hlavou dopředu a koukají z ní jenom nohy od kolen dolů. Vylézat z ní je tak možno pouze v poloze ležmo a ještě k tomu do zatáčky.
Po včerejších zkušenostech s mořskou nemocí již posádka pečlivě přebírala co vlastně posnídá a také byly porce znatelně střídmější.
Pět minut před sedmou sklouzly lana z vazáků a příď Agnes vyrazila směr východo Fríské ostrovy. Předpověď pro dnešní den ukazovala, u všech třech předpovědí které používáme, jižní 4-5 Bf což byl ideální vítr pro naplánovanou cestu. Brzký odjez byl naplánován i s ohledem na všudy přítomné mořské proudy.
Po vyplutí bylo zřejmé, že to zase taková jednoduchá plavba nebude. Vítr byl jihozápadní a přibyly dvoumetrové vlny, které byly přesně ze směru zamýšlené plavby. První čtyři hodiny se u kormidla střídala dvojice Míra a Kubajz. Probíhala teorie plavby proti vlnám i proti větru která ale vůbec nekorespondovala s nastalou praxí. Lodní inženýr neustále měnil nastavení toho či onoho jen proto aby nakonec skončil u původního. Uvnitř lodi neustále něco padalo, včetně zbylých dvou členů posádky. Po jedné hodině odpolední se nad ostrovy vypnuly na obloze barvy krom černé, která poměrně rychle začala požírat i moře. Kapitán na sebe naházel oblečení do nejtěžších podmínek a vyrazil ven akorát když se přihnala neprostupná zeť. Agnes se položila na bok a začaly ji zalévat hektolitry vody z moře i z černé oblohy. Jenom úplné povolení plachet a plavba ostře na vítr dovolila „narovnání“ do sklonu kdy začal občas fungovat náklonoměr který končí na 40 st. Na příď lodi přes déšť nebylo vidět, přes vodorovně letící kapky deště se dal zahlédnout spodní okraj okénka který byl občas pod vodou. Jediným pozitivem bylo, že takto silný déšť vyhladil vlny proti kterým jsme pluli.
Když hodinová nakládačka polevila byl čas zjistit kde vlastně jsme. V dáli jsme viděli dva majáky které dávaly tušit, mělčiny, ale dle pocitové rychlosti jsme čekali, že budeme západněji, někde nad dnešním plánovaným cílem, ostrovem Wangerooge. Tam jsme žádné majáky vidět neměli. Zakreslení polohy do mapy a pohled do paměti logu dal vysvětlení. Protiproud a vlny nás natolik zpomalily, že rychlost proti dnu klesla na 3,5 uzle, ač jsme vodou odhadem letěli přes sedm uzlů.
Ještě jsme si neoddechli a přišla další nakládačka. Silnější než ta první. Bylo jasné, že nešlo o lokální přeháňku, ale že, jsme v souvislé bouři. Kapitán začal nadávat meteorologům do megašmejsdů neboť ani jeden z modelů předpovědi počasí toto nepředvídal. Bylo jasné, že je třeba použít náhradní cíl. Vyplatila se poctivá příprava na plavbu, kdy kapitán připravuje eventuální rezervní přístavy a tak z nich byl vybrán přístav Hooksiel, který byl sice nejdál z třech připravených, ale byl dostupný za jakéhokoliv stavu odlivu a cesta k němu neobsahovala významně nebezpečné oblasti. Po změně kurzu jsme měli boční vítr i vlny a klidnější plavba dovolila počítat škody. Vnější vybavení včetně plachet vydrželo. V podpalubí to bylo horší. Míra seděl s kbelíkem v klíně a koukal značně nešťastně. Petrovi pád přes celou kajutu vytvořil černé tetování nadloktí o průměru 15-ti centimetrů. Kubajze majzla do hlavy prázdná flaška od rumu vypadlá z jeho vinotéky, načež ihned zahájil křížový výslech kdo ji vypil. Celá kajuta byla plná mokrých věcí vysypaných ze skříněk a Kubajzovýho oblečení vysypaného odevšud. Nejhorší zjištění se ale nacházelo pod podlážkami, kde pivo plavalo v deseti centimetrech čehosi co vzdáleně připomínalo vodu. Toto cosi bylo cítit po pivu, chutnalo slaně, ale méně než zdejší moře. Po půlhodinovém pozorování lodní inženýr usoudil, že směs nepřibývá a tudíž nejsou obavy na místě. Toto potěšitelné zjištění ihned všichni oslavili douškem z lodní chlastotéky a jali se vyhlížet pevninu. Vyčerpaného kapitána vystřídal u kormidla Petr, kterého ihned bohové větru a moří pozdravili další porcí vodorovného deště a vichru. A protože nepříznivé správy již nepřicházely, voda v podpalubí také nepřibývala a na vichr jsme si již zvykli, zbyl čas pro stylovou pochoutku pro polomáčenou posádku – polomáčené sušenky. Tedy krom Míry, ten odmítal vyměnit kyblík za sušenky.
Míli před zdymadlem Hooksiel posádka ustrojila loď pro kotvení a jala vyslýchat kuchaře specialistu co bude za ňamku k večeři. Právě když byli v nejlepším slintání začal kvičet hloubkoměr. „jedna celá šest..“ hlásil Míra. „ Dobrý,… minuli jsme žlutou, za tou je dost hloubky..“ kontroval kapitán a Agnes upalovala pěti uzly k vjezdové bóji do zdymadla. „nula celá devět...“ ozvalo se o poznání vyděšeněji z podpalubí. „ to je blbost, to bychom už museli narazit!...“ Než to stačil kapitán doříct, Agnes se zapíchla přídí do vody. Kubajz s Petrem stojící do té doby na střeše kajuty skončili na hromadě v příďovém koši a když dopadla záď s kvičícím motorem opět do vody ležela Agnes tak trošku na boku. Lidé stojící s otevřenou pusou na vlnolamu se chytali za hlavu. „Na ráhno!...“ zavelel kapitán když ukončil nadávání a sám šel příkladem. Skočil na ráhno ve směru naklonění.,Petr také věděl co je skočit ráhno, žel lodní sommeliér začal šplhat na stěžeň. Váha dvou chlapů na ráhně, Míra u kormidla, 9,9 koníků na plný knedlík a Kubajz na stěžni dohromady přemohlo bahno deroucí se na povrch za odlivu z mořského dna a Agnes důstojně vplula do přístavu před zdymadlem.
Agnes bezradně kroužíc po klubovém přístavu Hooksiel se ujal dvojník Adolfa Borna. Tato dobrá duše přidělila zdecimované posádce box u luxusního klubového mejdan altánku. Dojetí posádce způsobilo když ji obdaroval baterií zdejšího piva. Sommeliér ihned kontroval slivovicí a všem bylo blaze.
Večerní čekování reportů dat z lodi i internetu přineslo zjištění, že ona odpolední bouřka měla stupeň 8 Bf a poryvy byly 9 Bf. Mělčina, na které jsme ztroskotali, na nám dostupných mapách není. Z lodi jsme vynesli dva kbelíky vody, která se do lodi dostává přes provizorně opravené uchycení kolejnice otěží. No a pokud se ohlédneme, tak to byla docela dobrá zkušenost, která se nám hodila v následujících dnech. Posunul se nám jachtařský level a poučení zní: pokud předpověď počasí vypadá dobře – nevěřte tomu, určitě bude jinak než předpovídá!
Středa
Po celonočním lijáku se ráno vyklubala modro-modrá obloha. Posádka se jala vynášet z lodi mokré věci , kterých bylo po včerejšku více než suchých. Ve skladu piva se opět přelévala voda, tentokrát pouze sladká, což značilo, že tam napršela, což byla vlastně po včerejšku dobrá zpráva, neteče okolo kýlu. V přístavu jsme se zase ihned stali raritou, neboť si nikdo nepamatoval, že by jej někdy navštívili Češi. Osvětě velmi napomáhal Adolf Born, který každému na počkání vyprávěl, že mají návštěvu z Čech. A tak jsme v proskleném altánku přijímali návštěvy i obdivné vzdychání, jací jsme to borci. Míra plynou němčinou a kapitán neplynulou angličtinou snad dvacetkrát museli vyprávět, jak jsme se tam dostali a že tu včerejší vichřici jsme opravdu absolvovali na moři.
Po obědě jsme vyrazili na prohlídku nedalekého městečka. Míra nakoukl do všech krámečků hledajíc bockwurst, žel marně. Kubajz nadával, že si nepřibalil berli, Petr litoval, že nepřibalil Eliše a kapitán hledal kibelling.
Po návratu, když jsme popíjeli v altánku kávu o páté, se dostavila delegace. Vyžehlený manažer se svým pobočníkem se slušně představili, manažer nám sdělil jak je rád, že jsme jej s jeho novou lodí přijali mezi sebe a že by se nám rád revanšoval pozváním na koncert, který by rád uspořádal ve zdejší hospůdce. „ Chceš rum?!?!“ vypálil na něj lodní sommeliér česky. Ani Mona Lisa, která by vystoupila přímo z obrazu, by nevytvořila ve tvářích té dvojice takovou formu zděšení šmrncnutého úžasem. „ Vy nejste vedení zdejšího klubu?...“ . Situaci zachránil jako obvykle Kubajz, který všem nalil, čímž jsme jako obvykle po prvním kalíšku slivovice zůstali sami.
Večer se zastavil na pivko Adolf Born, probrali jsme dosavadní cestu i plány. Kapitán s ním probral ideu plutí přes suchá místa která při odlivu vystupují 1,5 metru nad hladinu. „No to je krásná cesta, ta se vám bude líbit. Musíte jet ale těsně podél STROMŮ…!“ Tato věta nedávala našim jachtařům smysl, ale jak se později ukázalo, byla neuvěřitelně pravdivá.
Čtvrtek
Ráno jsme vyhopkali z pelechů po sedmé. Dokonce i kapitán vyjel z hudnkóje do zatáčky tak rychle, že nestačil zabrzdit a rozplácl se o kuchyňskou linku. Okolní jachtaři míjeli naši posádku rozvalující se v klubovém mejdan kiosku o poznání rychleji než včera – báli se aby jim Kubajz zase nenelejval! Kapitána si vyzvedl Adolf Born a dovlekl jej na soustředění dnes vyplouvajících kapitánů. Na největší lodi byl vyrovnáno půl metru panáků a mapa oblasti. Polovina lodí dnes popluje tudy co my a tak jsme se dohodli, že je budeme kopírovat. Dohoda byla stvrzena přípitkem a mohli jsme vyrazit.
Krátce po půl jedenácté se kolona vydala ke zdymadlu na jedenáctou. Šlojzmajstrovi jsme vrátili klíče od přístavu a vyrazili se smečkou proti přílivovému proudu. Cesta byla načasována totiž tak, abychom vplouvali nad pevninu při maximálním přílivu. Teorie byla jasná, realita nám vyrazila dech. Smečka se přihnala do míst na mapě značené zelenou barvou třičtvrtě hodiny před maximálním přílivem. Vjezd do mělčin byl značen shlukem břízek, který všichni obepluli a dále mastili březovou alejí. 
Nebylo zbytí, řízli jsme zatáčku také a s pištícím hloukoměrem jsme se hnali uprostřed smečky. Hloukoměr ukazoval 1,7 m ( my máme ponor 1,4). Břízky se vlnily do dálky i téměř na břeh. Celá posádka měla oči navrch hlavy, ale rozkaz z ranního brífinku kapitánů zněl: „dělej to co my!“ Nebyl čas řešit kdo je kdo a tak jsme dělali to co oni. Po půl hodině hloubkoměr zmkl a začal ukazovat přes dva metry. Přesto jsme si dvakrát štrejchli lehce o dno. Tanec mezi břízkami je zajímavým adrenalinovým zážitkem. Břízky mají dva tvary. Taková ta břízka, kterou známe i od nás, nahrazuje červené bóje a pro stvrzení má na sobě červenou odrazku velikosti pěti eura. Pokud takovéto břízce olámete větve, uděláte z nich otýpku, tu narazíte na vršek oholené břízky, vznikne zelená bóje, kterou stvrdíte zeleným pěti eurem. Začátek a konec cesty je vyznačen trojicí břízek, takovým malým hájkem. Kubajze zajímalo zda v něm rostou kozáci. Protože se bál strčit hlavu pod hladinu, aby si ji neodřel, tak se nám to dodnes nepodařilo zjistit, zda rostou.
Po pěti hodinách se nám podařilo dosáhnout plánovaného cíle, přístavu Wangerooge na stejnojmenném ostrově. Na mole nás již vítal hasfenmajstr, kterého dojatý sommeliér ihned počastoval rumem. Kubajze též potěšilo, že umí hafenmajst trošku česky, neboť na český dotaz: „ chceš rum?“ přišla blesková odpověď „ och jaa!“
Dnes to byl malý krok pro člověka, ale velký pro osádku Agnes. Do pozdních nočních hodin se ozývaly obdivné výkřiky typu: „… to se z toho pos…, my jsme pluli po souši..“ nebo „ to nám nikdo neuvěří, že jsme pluli březovou álejí! A to v ní ani nebylo nablito! „
Pátek
Páteční ráno nás přivítalo předpovědí příchodu 7 Bf a tak kapitán naordinoval volný den, neboť již bylo zřejmé, že původního cíle Amsterodamu nemůžeme bez štrézu dosáhnout a tak dále už poplujeme jen pro radost – zahájíme bezcílné bloumání po Severním moři.
Raní odliv odhalil nezvyklý pohled na trasu našeho včerejšího příjezdu. Uprostřed břízek se proháněl gigantický náklaďák, nedaleko pracoval bagr a buldozer. Jestli jsme včera žasli, tak dnes jsme přímo tumpachově zírali.
Volný den posádka využila k očistě těla ve zdejších sprchách kteréžto byly v ceně poplatku. Sprchami prohnal též Kubajz várku svého ošacení. Netušíme kde soudruzi z NDR udělali chybu, ale tento úkon odér spíše posílil než by jej vyeliminoval. Ale vzhledem k odéru linoucímu se z útrob lodi to nikomu zase až tak nevadilo. Kapitán se pokusil o několikátý pokus zastavit zatékání okolo vyhnilých šroubů otěžové lišty – jako obvykle bez valného úspěchu. Po obědě Kubajz všechny přesvědčil, že nastal čas zdolat Západní věž, kterážto byla viditelná ze všech zákoutí ostrova. Po zdolání prvních dvou set metrů cesty si začal spílat. Všichni nejprve mysleli, že jej bolí noha, ale né, důvod by jiný. Důvodem spílání byla zapomnětlivost – chtěl vzít do batůžku pro všem plechovku pivka, aby byl pocit z romantiky dokonalý. Tato starostlivost ostatním vehnala slzy do očí. Přes ty slzy si nevšimli že přišla ona 7 Bf.
Spustil se liják před kterým jsme se schovali do kůlny nejbližšího domku. Kůlna již byla obsazena manželským párem z Dánska. Proběhly zdvořilostní fráze, kapitán i paní si vyměnili pohledy na meteoradary ve svých mobilech a po půl hodině kapitán zavelel "....teď je mezera v lijáku vyrazíme!" Z mezery se stala mezírka a tak do rozbouřeného přístavu dorazili všichni durch. Kubajz prohlásil, že kdyby to věděl, nemusel dopoledne nic prát, mohl si všechny ty trenky navlíknout na sebe a měl by je teď vyprané.
V přístavu byl poprask. Mola i připoutanými loděmi létaly jak na Matějské pouti a do toho připlouvaly další a další lodě. Kapitán půl hodiny pomáhal s přistávacím manévrem větší bývalé rybářské lodi plné zelených pasažérů. Teprve po oné půlhodině se dalo zjistit, že nepřistává ale vlastně odplouvá a pomocí lan se jen snaží otočit proti větru. Když se vše podařilo a příď konečně mířila na volné moře, někteří dojatí pasažéři se snažili zamávat pomocníkům na břehu. Jednomu se však zdvižená ruka bleskově přemístila před pusu a mávání se zvrtlo na vypouštění pochoutek z ostrovní hospody. Chůze hafenmajsta začínala být poněkud nejistá a není jasné zda důvodem bylo létající molo nebo zastávky u Agnes, ze které se pokaždé když běžel okolo navigovat přijíždějící loď, ozývalo“ chceš rum?!“
Sobota
Na dnešek byl naplánován kratičký přískok na ostrov Langeoog. Jelikož měla foukat západní 4-5 rozhodl kapitán, že vynecháme březovou alej a poplujeme volným mořem, abychom necvičili v mělčinách. Jak řekli tak udělali. Díky odlivovému proudu jsme byli na moři v cuku letu (nebo luku cuku?). Plutí proti pětce větru, vlnám a proudu jsme již měli natrénováno. Svítilo sluníčko a tak venku zasedla výzkumná dvojice. Opět probíhaly teorie plavby v těchto podmínkách a opět se teorie a praxe míjela. Křižování tentokrát nikomu nevadilo a den se líně převaloval k dalšímu přílivu. Po obkřižování (nezaměňovat s ukřižováním) ostrova Spiekeroog jsme vlétli současně s vrcholem přílivu do březové aleje, ve které jsme tentokrát byli úplně sami. Klopení zatáček okolo břízek se nám moc líbilo a dosažení přístavu bylo problémů prosto.
Přístav Langeoog byl vybrán ještě v Liberci a výběr byl správný. Na mole nás vítala mašinka a přístavní náruč byla do široka otevřená. Přistání by bylo pro již sehranou posádku triviální, pokud by kapitán nezakopl o zábradlí a nezřítil se po hubě do vedlejší lodi. Teď má také tetování jako Petr, ale tentokrát na noze.
Návštěva hafenmajstra s plechovkou Plzně spojená s obvyklým výslechem: odkud jste, kde jste byli, kam jedete přinesla neuvěřitelný výsledek! Hafenmajstr po sdělení cíle cesty – sehnat nějakého opraváře plachet vypjal hrdě hruď a pravil „no to jsem přeci já!!!“ Ano, je to neuvěřitelné. Z těch všech ostrovů, kde jsme věděli, že nikde „segelmacher“ není, jsme narazili na segelmachra! Vypadalo to neuvěřitelně, ale obě přední plachty, poničené v předchozích dnech, budeme mít snad opravené. Po sdělení této radostné informace krotil kapitán nadšení posádky„ ...ještě nejsou opravené! Kdo ví, jestli jsem mu dobře rozuměl!“ .
Slovo dělá chlapa a ten chlap po sedmé hodině dorazil prohlédnout si plachty přesně jak slíbil. Uměl taky trochu česky neboť Kubajzovi odvětil také „ achh… jáá“ . Krásný den se chýlil ke konci a přišel šok. Když chtěl kapitán přendat pínu kormidla na druhou stranu nešlo to! . Zadřelo se ložisko! byla první reakce, ale bližší zkoumání odhalilo jiný důvod. Hloukoměr ukazoval 0,6 m! Jelikož jsme věděli, že stav ztroskotání je prokazatelně 0,8 m a Agnes se netvářila ztroskotaně, nedávalo to vůbec smysl. Zkoumání dna lodním háčkem přineslo rozuzlení. Na dně bylo více jak jeden a půl metru bahna. Bloumání po přístavu přineslo spoustu neuvěřitelně bizarních pohledů. Deseti metrová plachetnice trůnící po vodorysku na kopci bahna není k vidění každý den, stejně tak jako vyleštěný motorák s fendry ležícíma v bahně. Nikoho krom naší posádky to nevzrušovalo a tak jsme se přizpůsobili.