O dlouhé cestě na Balt

 

    Ke splnění dětských snů vedou různé cesty. Někomu se nepodaří na tu správnou cestu vstoupit nikdy, jiný se plahočí klikatou cestou a zdolává nespočet překážek, no a já jsem byl na cestu ke splnění dětského snu hozen proti své vůli, kopnut do zadnice a popoháněn abych tam byl co nejdříve. Že je to blbost? Že se takto dětské sny neplní? Ale je tomu tak. Aby to bylo pochopitelné musím zabrousit do historie.

    Začátkem osmdesátých let, si nedaleko Liberce si suchozemský chasník začal plnit svůj sen. Posháněl z Anglie projekt osmimetrového keče, svedl nerovný zápas s byrokracií vládnoucí strany a dostal povolení ke stavbě vysněné lodě. Sehnat smysluplný materiál byl nadlidský úkol a tak se za pomoci přátel v kůlně postupně začaly hromadit nesourodé zbytky překližkových obalů, různých prkýnek, latí, trubek, plechovek a krabic plných roztodivného haraburdí.  Bylo zapotřebí velmi, ale velmi bujné fantazie, aby v té hromadě krámů někdo viděl něco tak krásného jako je plachetnice.  V okamžiku, kdy se před hromadou objevil pětimetrový dubový trám a výrobce televizorů kdesi na Moravě začal neúspěšně hledal dvě tabule mahagonové překližky, se nedaleko Liberce mohla konat oslava položení kýlu. V tom samém čase jsem se já řítil napříč Evropou, s „Dvanátsettrojkou“ plnou podobného haraburdí, směr Dunajská delta. Zde jsem z haraburdí postavil spolu s kamarády sedmimetrový vor, který měl stěžeň, plachtu, kajutu a lodní motor.  Já jsem se proháněl po deltě měsíc, ale chasník stavitel měl v tu dobu k prohánění ještě dlouhou cestu. Sice došel dál něž většina jemu podobných, loď dokončil, ale bohužel mu již nebylo dopřáno zažít jak její ladná příď rozráží mořskou hladinu. Loď postupně chátrala a přestávala věřit, že bude brázdit něco jiného než lebedu a kopřivy.

    Ve stejné době jiný chasník, kutil všeuměl Jaroušek Jehlička nasával krásy jachtingu a s Karlem Knížkem vyráželi prohánět plachty na Balt - rozuměj na Greifswaldskou zátoku a Štětínský záliv, neboť dále se za komunistů nesmělo. Jaroušek toužil po vlastní lodi, pořádné, s kajutou, aby se měl kam schovat když je nevlídno. Procestovali mnoho přístavů, shlédli mnoho inzerátů, ale stále to nebylo ono. Tu pravou našel tam, kde by to absolutně nikdo nečekal, v autobazaru. V nedalekém Jablonci, stála majestátně na rezatém podvalníku a posmutněle hleděla do dáli. Byla to láska na první pohled! Pohled do nitra lodi sice poskytl pohled na špinavé plachty líně se převalující v půlmetrové smrduté břečce, na boku postele rostl choroš a bok vedle kapitánského stolku chyběl – někdo jej vyrval i s přístroji, také už to nebyla keč neboť někdo bezanový stěžeň ukradl. Jaroušek sedíc v kokpitu a hledíc do dáli přes příď neviděl Jizerky které by jistě viděl suchozemec. Jaroušek viděl v dáli Ruden, Greifswald a Peenemünde.   Tři roky po práci a o víkendech spolu s přáteli řezal, vrtal, šrouboval a natíral. Tatam byl choroš, zapomenut byl smrad a zatuchlost. Reinkarnovaná krasavice dostala jméno AGNES III a její kýl poprvé ochutnal Baltské moře začátkem července 2000.

    Tři roky od spuštění se naše vzájemné cesty protnuly. Moje počátky jachtingu na Baltu byly takové „jadranské“ – tři hodiny jachting, šest hodin oslava. Zapíjela se kdejaká deseticentimetrová vlna na důkaz toho, že jsme přežili a. V hospodě ony deseticentimetrové vlny měřily metr. Další roky jsem věděl, že chci víc a dál. Ubývalo oslav, přibývalo zkušeností. Počáteční nadšení jdoucí ruku v ruce s chaosem nestačilo. Bylo zapotřebí dát všemu pevný řád a jasnou organizaci. Vznikl Jarda Jehlička jachting. Začal jsem koordinovat všechny posádky a ty posádky se začaly stabilizovat a specializovat. Střídání posádek probíhalo v různých částech Baltské moře. Cíle začaly být smělejší, počasí ve kterém jsme byli schopni plout bylo hnusnější a závady které nás potkávaly byly komplikovanější. Na koleni jsme byli schopni zvládnout výměnu zadřeného motoru, prasklého vantu i utopený motor.   Za ty roky jsme prožili dechberoucí dobrodružství, viděli spoustu nádherných míst a mnohde jsme byli i první češi. Naši andělé strážní se neuvěřitelně nadřeli, Neptun měl s námi bezmeznou trpělivost, stejně tak jako naše rodiny.   

    Proto jako blesk z čistého nebe se najednou na těchto mých stránkách objevilo oznámení, že končíme. Ano, jen, tak, prostě šmytec. Strohé oznámení od Karla že Jaroušek končí a s plavbami Agnes je konec. Zvedla se dojemně neuvěřitelná smršť reakcí od vás,od našich příznivců, od členů posádek i od úplně cizích lidí, která měla jedno společné „… TO NEMŮŽETE!  NĚJAK TO UDĚLEJTE!  MY VÁM FANDÍME!..“

    Jaroušek mi nabídl, ať to rejdařské žezlo po něm převezmu, že bude rád, když ho občas někam vyvezu. Ano, vždy jsem toužil mít vlastní loď, ale až v době kdy na ni budu mít čas!  Ne v době, kdy mne pracovní i soukromé povinnosti nedovolí být na moři déle jak čtrnáct dní! Pralo se to ve mně. Byly jen dvě volby, buď se na moře dívat jen ze břehu a nebo si uvázat k noze podvalník s Agnes. Srdce by volilo druhou, vlastní zodpovědnost první. Nakonec jazýček vah vychýlil Petr, se kterým se plavím už čtrnáct let.       „  BEJKU!.........TO DÁME!!!......  společně jsme přežili takovejch sraček, společně přežijem i todle. …….. Předce to nevzdáme!!!..“

     A je to. Na jaře 2016 jsem se stal proti své vůli rejdařem. Doufám, že třetí etapa bude pro Agnes stejně plodná jak ta druhá a nedopadne jako první. Držte nám palce – budeme to potřebovat….VŠICHNI.

Libor

free counters