Lodní deník 2013
Vyjasnění pojmů
Agens – naše miláček jachta
Rejdař – majitel miláčka
Rentiér Jaroušek – viz. „rejdař“, občanským jménem Jarda Jehlička
Kapitán - zakladatel 3J (Jarda Jehlička Jachting) v roce 2002, celým jménem Libor Kafka
Kuchař specialista – specialista na podvodní a jiné práce, v klubu 3J, od založení, celým jménem Petr Hlozák
Legendární kormidelník – specialista na vše z druhé posádky, celým jménem Jarda Kobosil
Zápisky provádí dle mdlé paměti Libor
Když se daří, tak se daří
pátek 28. 6. 2013
Výprava začala stejně jako v minulých letech dvěma starty. Prvním – odjezdem lodi, o tom jsme psali v bleskových zprávách a druhým – hopkáním Petra kolem auta před kapitánovým domem. Letos nehopkal kolem svého vozu, ale kolem Fiátku jeho synovce Honzíka. Ten nás vyvezl do Žitavy odkud jsme putovali čtyřmi regionálními vlaky do Swinoústí. Tedy putovali, měli jsme putovat, žel německé dráhy s námi měly jiné úmysly.
Na cestu jsme byly obtěžkáni hromadou batožiny. Dva baťohy, brašnu s počítači, brašnu s foťákama, papírovou krabici s popruhem ve které byly pochoutky, igelitku s řízečkama a bramborovým salátem od Lidunky a pět kanystrů. Bedna, ale zejména kanystry vzbuzovaly o ostatních cestujících bezmezný údiv, obzvláště, když si všimli nápisu na kapitánových zádech „Round the world RACING". No co, každá cesta kolem světa musí nějak začít!
V Žitavě nás německé dráhy namlsaly, neboť dle internetu jsme počítali s cenou 44 EUR pro jednoho a to se nám to ještě zdálo jako dobrá cena. Skutečná cena u pultíku ale byla 52 EUR pro oba. Začali jsme pět ódy na německé dráhy a tím jsme dali počátek dějů příštích.
Cesta totiž obsahovala tři přestupy. V Cottbusu, Berlině a Züsově.
Zatímco první přestup byl problémů prost, nepočítáme-li neustále někam padající kanystry, jejichž rachot nám bude znít ještě hodně dlouho v uších.
S výhledem na Berlínský vysilač se nám začaly stahovat půlky. Což o to, pohled to byl pěkný, ale měl být o notnou chvíli dříve. Výsledkem bylo zpoždění sedm minut. Sedm minut by bylo krásné zpoždění v Čechách, ale zde jsme v Německu a na přestup jsme měli jen devět minut (původně). Stihnout se za dvě minuty přemístit z posledního patra do přízemí by byl úkol hodný Šeberleho, natož pro dva polské instalatéry, mlátící ostatní cestující kanystrama po hlavě. Instalatéři si též házeli sami klacky pod nohy (myšleno kanystry) a tak nebylo divu, že na peron dorazili splavení tři minuty po termínu odjezdu doufajíc, že to bude jako loni, kdy mělo ICE zpoždění 5 minut. Doufali marně, stejně jako skupinka Japonců studujíc turistického průvodce psaného sypaným čajem.
Další spoj do Stralsundu jel za hodinu a tak si naši instalatéři udělali pravý nefalšovaný peronpiknik. Pustili se do řízečků a bramborového salátu od Lidunky, k čemuž popíjeli pravou brazilskou kávu z Mekáče. Akorát když si otřeli umaštěný dršťky, přihasil spoj pro Stralsund. Japonci zašveholili, instalatéři zarachotili kanystrama a už svištíme na sever. O kulturní zážitek se nejprve staral ožrala, který nakonec vystoupil s kalhotami u kolen. Ano tušíte správně, dámy si přikrývaly oči a chlapi obraceli oči v sloup. Ožralu vystřídal pošuk vybírající odpadkové koše, ze kterých přinášel různé poklady, které nám vždy nezapomněl ukázat a my jsme mu je s Petrem schvalovali zdviženými palci.
Návštěva WC nás malinko zachmuřila. Ne že by jsme měli nějaké problémy, ale potkali jsme mapu tratí. Mapa vydala úžasné zjištění – do Stralsundu vedou dvě vlakové cesty. První, ta kde nám spoj ujel a ta měla v Züsově přípoj do Swinoústí a druhá trasa která je přípojů prosta. Ještě, že máme vak se dvěma počítači, mobilní internet a nejedeme ICE, ve 200 km/h mobilní internet nefunguje. Čekování internetu nám na chvíli rozjasnilo líce jenom proto, abychom po chvíli zase popadli deprézi. V době, kdy nám měly kanystry upadnout na perón, tentokrát ve Swinoústí, tak nám vypadnou taky, jenže ve Stralsundu. Hodinu po té sice jede spoj kýženým směrem, žel jen do Heringsdorfu, což je ještě deset kilometrů po silnici a pak dva městem. Specialista na vojenské přesuny Petr prohlásil s tak pevným rozhodnutím v hlase "... to zvládneme! To je jako vojenský přesun s plnou polní! …"
Jak řekli, tak udělali, žel přesun plné polní a kanystrů se začal dvojici zajídat již na konci perónu v Heringsdorfu.
Je minutu po půlnoci a smolný den skončil (si myslíme) a malinko se na nás usmálo štěstí. Před nádražím stál otevřený taxík s řidičem a mladičkou dvojicí. „Vezmete nás do Swinoústí?..." pravil specialista na vyjednávací praktiky a současně s dotazem zavalil mladičkou dvojici pěticí kanystrů. „Můžu, ale jen k nádraží …" „To je bomba ..." pravil specialista a narval dvojici na klín krabici. Sympatická blondýnka znejistěla, neb krabici s bombou asi ještě na klíně neměla.
Ospalé Swinoústí nás přivítalo křikem racků. „Tam je přístav, protože tam jsou racci." Pravil kapitán a vyrazil za rackama. Specialista na noční přesuny kladl pasivní odpor – naprosto oprávněně. Racci létali totiž nad panelákama a tak otěže nočního přesunu převzal Petr. Velká polní nás u naší oblíbené hospody KOMATSU pěkně sra ….. , neboť jsme stále klopýtali o kanystry, nebo o krabici s menáží. Od Komatu známe trasu již na zpaměť a tak jsme k Agnes doklopýtali bez větších komplikací.
Kolébající domov nás překvapil. Všude byly krabice, plachty, pivo, bundy a dva zarostlí vagabundi. Pro dva polské instalatéry tak již nezbylo místo. Aby mohli vůbec nastoupit, museli nejprve ven vystěhovat plachty a kartony s pivem a i tak vzniklo místo jen pro dva zadky. „No tak dáme Welkome drink, ráno to uložíme a vyrazíme" zavelel kapitán a jal se schránět po kalíšcích. „Pojedeme do pr….. nejde chlazení motoru!!!" ozvalo se z rejdařské hundkóje a kapitán omdlel.
K čemu jsou Polky dobrý
Sobota 29. 6. 2013
Ráno vyhnal kapitán posádku přes odpor z pelechů okolo sedmé. Z rejdařské kóje zahřmělo což je již tradiční ranní salva. Kubajz koukal přes hromadu krabic na kapitána jako vrah a přednesl ostrou protestní nótu, kterou zakončil obviněním ze šmejdství. Jen specialista nebyl vůbec slyšet. Posádku popadla panika, zda nezemřel, zavalený krabicemi potravin a kartony s pivem. Po rozebrání hradby se Peťa zjevil a byl kupodivu živ a zdráv jen pod okem měl vytlačený vršek plechovky, takovej ten čudlík na otevírání.
Kubajz začal ostatní nabádat, že dáme kávu, buchty, slaninu a slivovičku. Rejdař s kapitánem rozhodli, že nejdříve převezou Agnes do Bazenu polnočnego, aby mohli rozebrat motor a zjistit příčinu nechlazení. Jak řekli, tak udělali. Kubajz s Petrem vnikli jako úderné komando na pozemek záchranářů, aby počkali na konci mola, kde by měla Agnes protivítr a kapitán s rejdařem vyrazili okolo mola na bouřkovku. Přistání proti větru se povedlo, stejně jako tažení burlaků proti větru. Drobnou komplikaci způsobila skutečnost, že se celníkům nelíbilo, když jim kluci hamtali s provazama po lodích. Kubajz to vyřešil se šarmem sobě vlastním a se slovy „my včera býli tam …. u nas kaput šilnik a máme povolené, skazáli ..!!!" Na to se nedalo reagovat a celníci ani nestihli tasit zbraň.
Sedíme s Jarouškem u rozebraného motoru a důvod je jasný, v ruce máme rozsypanou turbínku z chladicí pumpy. Problém je, že náhradní co máme nepasuje. Návštěva zdejších sklepů žeglarskych výsledek nepřinesla, stejně jako informace, že v marině „čtyrky viatry" by měl být mechanik. Měl, ale bude až ve středu, možná.
Kubajz vyrazil ke kámošům celníkům, kteří na něj ráno řvali a přinesl lísteček s číslem na servis. Specialista na vyjednávací taktiky zblbnul posádku vedlejší Polské lodi a tak se k naší posádce ještě přidaly dvě tlumočnice s vlastními mobily. Číslo z lístečku nám nepomohlo a tak nás tam stálo nešťastných už šest. „No nevadí, pošukáme …" pravila slečna a v rovnátcích se jí zalesklo sluníčko. Posádce se zalesklo v očích taky, kdyby jen slečna tušila….
Slečna ale zašukala zkušeně a výsledkem bylo telefonní číslo na servis ve Štětině a k tomu ještě její dědeček, který přispěchal s tlumočením odborným. „Děn dobry člověče dobry ..." začal telehovor do Štětína, který skončil po deseti minutách s rozzářeným úsměvem. Dobrý člověk má turbínku, jak pro nás, tak i pro dědečka. Dědeček rovnátek vymyslel i ďábelský plán: Specialista na noční přesuny hópne na privátní autobus, deset minut před příjezdem do Štětína zavolá dobrému člověkovi, ten přijde k autobusu s turbínkami. Peťa z toho měl takovou radost, že se obdaroval vedlejší posádku kuřátkem s novými bramborami.
Jak řekli, tak udělali.
Plácáme se čtyřma zamaštěnejma rukama s Jarouškem po zádech. A je to. Zlatej Péťa, čtyři hodiny se kodrcal 100 km do Štětína a zase zpátky. Zlatej děda od rovnátek, jak to vymyslel.. Zlatej Jaroušek jak provedl rozborku a zborku.
Sedíme v kajutě, venku je bouřka, stejně jako na celém jižním Baltu, ale nám je blaze. Hodíme večeři, popijeme po kalíšku Jägermastera a půjdeme spát. Brzy ráno vyrážíme.
Kterak utopit deset koní najednou
Neděle 30. 6. 2013
Nedělní ráno začalo jemným šveholením windmetru na stěžni, sluníčko neochotně lezlo na kýčovitě modro modrou oblohu a posádka se nemohla dočkat až vyrazí vstříc letošní plavbě do Estonska. Navtex žádné mimořádné výhrůžky nepředpokládal a tak se dal tušit krásný jachtařský den.
K snídani byla již roky v tuto dobu tradiční burza buchet od Petrovy maminky a celá posádka sváděla boj o marmeládové, ty nikdo do dražby nedával. Úklid byl coby dup a všichni naskákali do jachtařského oblečení na poprvé jako Jája a Pája. (pro neznalé večerníček o dědovi Lebedovi, Krkovičkovi a dvou klucích).
Ručička palubních hodin sebou mrskla na celou a Černý krasavec (palubní motor Parsun 9,9) zařehtal vstříc letošním dobrodružstvím.
O vjezdový vlnolam přístavu Swinoustie se rozbíjely dvoumetrové metrové vlny vzniklé v bouřkách předchozích dvou dnech. Od Trelleborgu se hnal do kanálu trajekt a tak jsme museli pelášit na volné moře na motor. Od Kolobřehu vede nové molo, které ještě loni stavěli a tak jsme plachty začali tahat až na volném moři. Obvyklá souhra posádky první den zatím chyběla a tak celá operace trvala déle než je zvykem. Černý krasavec dbal pokynů vydávaných rejdařem a trpělivě stavěl Agnes proti větru aby se daly plachty dotáhnout neboť nepoužíváme kliku. V okamžiku kdy byla Agnes již vytrimovaná a stavěla se bokem k větru přišla ohromná vlna, ozvala se rána a zavytí Černého krasavce který zmizel pod hladinou. Na zádi stál zkoprnělý rejdař zděšeně sledující pojistné lano, kabel a palivovou hadičku vedoucí ze zádi do vod Baltu a divoce sebou zmítající. „Motor přes palubu …" zařval kapitán a vrhl se s Jarouškem k hadičkám a kabelům vedoucím z vody. Toto zvolání rozveselilo druhou půli posádky než jim došlo, že je to realita. Ano, motor který jsme včera pracně oživili míří k mořskému dnu.
Dva páry rejdařových a kapitánových rukou zalévaných vlnami po kouskách přitahovaly utonulého krasavce k zádi Agnes, zatímco zbytek posádky se vyhýbal trajektu. Hadičky a lanka drnčely napnuté jako struna a sváděly nerovný souboj s větrem, vlnami a kymácením lodi. Až…… se v paprscích ranního sluníčka zaleskl nerezový držák motoru. Dostat 60 kilo odnášených vlnami byl nadlidský úkol, ale podařilo se. Daní byla lodní toaleta která nyní spí své nekonečné buggy na mořském dně. Naposledy byla viděná na bočním zábradlí kam jsme ji odhodili aby nepřekážela.
Když byl Černý krasavec na zábradlí a na palubě byl i zohýbaný jeho držák, bylo zřejmé co se stalo. Síla větru, síla vln a tah motoru zohýbaly držák z 3mm nerezu jako papír, prohnuly zadní zrcadlo lodi a vytrhly rolničky z pojezdů. První reakce posádky byla, že se měl motor vypnout dříve, ale pak jsme si vzpomněli kolikrát jsme motor potřebovali v daleko větších vlnách a nakonec jsme byli rádi, že se to stalo tady, kdy o nic nejde. Vracet se proti větru do Swinoústí, kde není žádná dílna nemělo smysl a tak jsme se rozhodli pokračovat v cestě na Bornholm do přístavu Ronne. Tady jsme věděli, že u rybářů jsou dílničky, svěráčky a smetišťátka s veteší a kde se nám snad zadaří provést opravu.
Z Černého krasavce jsme vylili vodu a věřte, že pohled na proud vody tekoucí ze sání motoru není povzbudivý. Prolili jsme ho ještě sladkou vodu, neboť ta mu již nemohla nijak ublížit a nechali jsme ho schnout na zábradlí.
Záchrana motoru nás tak zaměstnala, tak jsme si ani nevšimli, že se zatáhlo a vítr zesílil. Kubazovi se v kajutě udělalo špatně a tak trávil celý den venku, buď u kormidla, nebo ležící spící na palubě. Po poledni se přihnala bouře a řádila regulérní 7 Bf. Dřímat v takovémto počasí s rozepnutou bundou ležíc na palubě není dobrý nápad, ani když dřímajícím je legendární kormidelník. Na zařvání BACHA se optal "… bacha na co ..." dále se ptát nestihl, neboť vlna zalomená do kokpitu mu vypláchla zbylá slova i soply z nosu. Okamžitě obvinil kapitána ze šmejdství a že mu to udělal schválně. Převléknout se nechtěl. neboť se bál kajuty, kde mu určitě bude špatně a tak šel raději kormidlovat.
To v kajutě se probírala témata, kde udělali soudruzi při výrobě pojezdu chybu, co bude k večeři a jaké budou následující kroky opravy. Vlny deroucí se přes zavřenou vchodovou luknu do kajuty se už ani nepočítaly. Závažné to začalo být až v okamžiku kdy vlna dostříkla až na vnitřní bok kajuty a zalila elektroniku která se rozsvítila jako vánoční stromeček. Nezbylo než přikrýt kapitánský stůl bundou a poslouchat litanie rejdaře, že nemá kde spát, neboť jeho postel se dala ždímat.
Jinak se po dobu naší plavby nic mimořádného nestalo a po třinácti hodinách jsme byli před vjezdovou bránou přístavu Ronne.
Od Švédska se blížil trajekt který byl dvě míle daleko a tak jsme zahájili vjezdový manévr kdy jsme se museli na zadní vítr trefit ve vlnách které se tříštily o molo trefit do vjezdové brány. Mezi první a druhou bránou jsme sundáváním hlavní plachty byli natolik zabráni, že jsme si nevšimli bleskového přiblížení trajektu který se nám zdál původně dost daleko. Byl by dost daleko, kdyby to nebyl rychlý katamarán Bornohlm expres. Kapitán expresu vyhodnotil, že jsme buď idioti nebo máme problém a tak raději jedenkrát houkl což je signál měním kurz v pravo a tak jsme se uklidili z cesty. Provádění prostocviků v přístavu bez motoru jen na pidi plachtu je adrenalin, ale podařilo se. Na mole již čekalo auto s šéfem bezpečnosti přístavu a ten kapitána káral, že křižovat cestu rychlostním lodím není dobrý nápad a že si na nás kapitán onoho trajektu stěžoval. Po vysvětlení situace se stavem motoru byla omluva přijata včetně popřání hodně úspěchů při opravě.
Ještě večer jsme z motoru vylili zbytky vody a po bezúspěšném hledání Konkoru zmizelého v útrobách Agnes jsme po noční večeři ulehli ke spánku. Zítra nás čeká perný den.
Jak se budí Černí krasavci
Pondělí 1. 7. 2013
Ráno probudila posádku rána, která rozvibrovala celou loď. Co se zase stalo?! Proběhlo všem hlavou a okamžitě se začali hrabat z pelechů. To nic, to jen upadl Jarouškovi na podlahu zohýbaný pojezd od motoru, když se jej snažil rozebrat. Všichni již byli vzhůru a tak kuchař specialista vykouzlil snídani a okolo půl osmé jsme započali s resuscitací. Posádka se rozprchla po okolí, každý dostal úkol co má zajistit, co vyřídit. Rejdař se spřátelil s osazenstvem dílny na repasi lodních motorů, které mu dovolilo používat vybavení dílny. Kubajz s Petrem vyrazili hledat lodní krám a obhlédnout nabídku zdejších kopřiv a skládek. Kapitán hledal na internetu manuály a rozkresy dílů k Černému krasavci. Z okolních lodí se posádky živě zajímaly co se stalo a jak nám mohou pomoci. Výsledkem bylo přenechání nabité přípojky elektřiny, neboť zde jsou přípojky přes kartu, kterou nemáme. Okolo půl desáté se všichni sešli na poradě u kávy, aby konstatovali, že lépe vybavené místo pro tuto opravu si vybrat nemohli. Desítka dílen, nejlépe vybavený krám s lodními součástkami jaký jsme kdy viděli a šest smetišť s lodní veteší. Poradu narušila jen jedna obstarožní dáma, která se rozhodla Kubajze obrátit na víru Svědků Jehovových. Na jeho odpověď „..pani..., já jsem komunista….!" se zatvářila jako by poprvé v životě potkala pravého čerta, odplivla si a mizela v dáli křižujíce se a nadávajíc „.. komunisti na Bornholmu, Ježíši marjá, co nás to potkalo za neštěstí."
Při poradě padaly různé návrhy na vyztužení držáku, až zvítězil jeden, který ze začal ihned realizovat. Vyhledávací dvojice opět vyrazila pro – tentokrát konkrétní veteš – měla najít kus fošíknky. Po půl hodině se ozval hrozný skřípot a kluci přivlekli k lodi rozbitou skládací bednu na transport ryb a k tomu dárek pro kapitána – slušivou zimní čepici s medvídkem. Kapitán si totiž stěžoval, že zapomněl čepici doma a tak, když potkali kontejner červeného kříže, podrobili jej průzkumu a kapitán měl po problému.
Materiál bedny byl fortelný, žel přesahoval desetinásobně všechny potřebné rozměry. Vše vyřešila univerzální měna – pivní plechovky a zdejší truhlář. Krám vydal potřebné díly a mastidla a tak jsme mohli rozhýbat motor i dokončit opravu i úpravu držáku. Práce nám neustále komplikovaly neustálé příchody přeháněk, kdy jsme musleli vždy všechno uklidit jenom proto, abychom to za deset minut zase rozložili po mole.
Olej byl čistý, voda se zdálo do skříně nedostala a tak, když se kolem třetí, při pokusu o protočení motoru ozvalo kratičké zablafnutí věděli jsme, že jsme na dobré cestě.
Žel blafnutí bylo na další tři hodiny jediným počinem Černého krasavce. Pravidelné oddechování se objevilo až po pečlivém vysušení elektroinstalace a všech spínačů.
Po namontování motoru zpátky na opravený a vyztužený držák se Černý krasavec rozcválal jak za mlada, leč cválání nemělo dlouhého trvání. Závěrečná kontrola oleje zastavila další práce, neboť při nandávání motoru zpátky do držáku odněkud natekla voda do oleje a vznikla bílá emulze. A tak radost ze záchrany motoru nám kalila skutečnost, že musí motor znovu ven z lodi a musíme vyměnit olej. Což o to, ten jsme měli, ale filtr nikoliv a krám byl zavřený. Je devět, padáme únavou, no nic, pokračovat budeme ráno.
Kterak jsme získali Mišelinskou hvězdu
Úterý 2. 7. 2013
Ráno se na nás pousmálo štěstí a vysvitlo sluníčko. Jaroušek s Liborem se jali vylepšovat držák podle nočních nápadů a zdá se, že je definitivně slabých míst prost. Specialisti na shánění čehokoliv, Kubajz s Petrem, vyrazili ke kilometr vzdálené benzínové pumpě pro olejový filtr. Vrátili se s prázdnou a tak zbyla jediná naděje, zdejší krám. Regály krámu však stále nevydávaly kýžený váleček. Když už posádka popadala beznaději vynořil se ze skladu zaprášený prodavač s ještě zaprášenější krabičkou a bylo vyhráno. Krabička však zajímala jen tři členy posádky. Kubajze nikoliv, zjihle hladil overal vysící na stojanu se jachtařským oblečením. Bylo znát, že je na měkko a perou se v dvě životní lásky. Skrblictví a obava o své zdraví. Po tom co vibroval zimou osm hodin v jednom kuse bylo rozhodnuto. Skrblictví šlo stranou nicméně stále číhalo. Nejprve se narval do kombinézy velikosti „S", neboť byla nejlevnější. Zaříznuté kalhoty dávaly tušit, že při pokusu o sednutí se z něj stane eunuch a představa, že by se to po Stráži rozkřiklo se přerodila v módní přehlídku mišelinských obleků. Skončilo to velikostí XL a přál bych Vám vidět ten šťastně-slastný výraz, když si tiskl balík na prsa cestou k lodi. A ani skrblictví neprohrálo, nadělil si kombinézu k pětašedesátinám a navíc cena byla fantastická, neboť za cenu Liborovy bundy má bundu i kalhoty.
Vyndat a zandat motor bylo pro sehranou posádku chvilkovou záležitostí, stejně jako vyměnit olej a tak okolo poledního proběhla první průbefár. Všichni zúčastnění si připili kalíškem slivovičky a zasedli k slavnostnímu obědu. Podávaly se knedlíky s vejci, okurky a ledový čaj.
Sedíme v kokpitu osvětleném zapadajícím sluncem, žmouláme uzený bůček a doufáme, že jsme si letošní porci smůly už vybrali. Plujeme na zadní vítr směr Utklippan, fouká JZ 3, je jasno, Navtex nic podezřelého nehlásí a čeká nás, doufáme klidná noční plavba.
Měl mamut Mammutí sílu?
Středa 3. 7. 2013
Noční plavba na zadoboční vítr ubíhala klidným tempem bez vážnějších komplikací, až se s ranním koroupěním ozvalo „ Utkilppan na obzoru“, což vyhnalo posádku z pelechů. Přetlak posádky v kokpitu asi vyděsil boha větrů Borease a ten vítr okamžitě vypnul. Agnes se líně kolébala v bezvětří na dohled majáku Utklipan a posádka řešila co s tím. Zvítězil nakonec názor doplout na motor až do Kristianopelu, což je náš oblíbený přístav ležící naproti jižnímu cípu Ölandu. Jak řekli, tak udělali a kolem poledne se již Agnes kolébala ve známem přístavním bazénu. Kapitán vyrazil s dvěma pivkama poklábosit se starým dobrým hafenmajstrem. Již z dálky jej uhodila do očí absence kladky se šutrem na provazu, ke kterému býval uvázaný bezzubý pes hafenmajstra se zlatou traverzou v puse.. Absence bezzubého psa, kladky, šutru, zlaté traverzy a terasa svítící novotou dávala tušit velké změny. Což o to pes tu byl, hysterický vořech, ale ten hafenmajstr, ten byl nějaký divný. Neměl traverzu a vypadal jako zvoník od Matky boží. Na hrbu mu jen chyběl černý kocour. Pivo bez zájmu sebral, kapitán vypláz 20 Eur, dostal informaci, že internetový server má poruchu, ranní houstičky už nevedou a benzin v přístavu je jen ráno mezi 7 a 9 hodinou. Zlaté staré časy! Bez terasy a se zlatou traverzou, se kterou se dalo alespoň poklábosit! Ještě že sprchy a pračka se sušičkou jsou v ceně, když už zdražili a zhoršili služby.
Zbytek dne jsme věnovali kontrole motoru, drobným opravám, dodělávkám co se nestihlo a generálnímu úklidu. Úklidu se zpěčoval nejvíce ten, jehož propriety se povalují ve všech kajutách, jakož i na palubě i ve skladech piva. Tvrdil, že o všem má přehled, což se ukázalo jako lehce zkreslená informace. V zápětí se odešel totiž holit jen s držátkem v ruce, neboť ty žiletky co bývají na konci onoho držátka nemohl najít. Bylo to jasné, Kubajz večer půjde před kárnou komisi.
V pozdních odpoledních hodinách potkali Jaroušek se specialistou na lepení podprdelníky z kokpitu, které jsme před odjezdem nestihli přilepit. Chvilka dohadování, zkoumání tuby s nápisem Mammut glue a jali se lepit. Snad přihlížející davy, či chvilková nepozornost zapříčinily, že se krom podpordelníků podařilo přilepit kus otěží. Reklama nelhala, Mamutí silou máme k otěžím přilepený i kus paluby, který na nich zůstal při pokusu o odtržení.
Večer sváděl specialista na prací práce nerovný souboj s Hildou která si snad z Německa přivezla do Švédska vyprat a usušit veškeré prádlo co má. Když začala přepírat prádlo, které již dnes jednou prala chytl Petr nerva a způsobil mezinárodní konflikt. Výsledkem je velké vítězství a v pračce se klokotající a posléze v sušičce vířící prádlo celé posádky.
Je večer, prádlo stále víří, celá posádka se vymydlila ve sprchách, pojedli jsme gulášek od Dituš, dali po pivečku a zdá se, že se na nás konečně pátý den cesty začíná usmívat štěstíčko.
Proč zvoník od Matky boží nemá benzín
Čtvrtek 4. 7. 2013
Ráno kapitán kupodivu brzy křepce vyskočil a pelášil za hafenmajstrův domeček k nádržím zdejší palivové stanice. Obsluha domečku zde nebyla jen nedaleko zevloval zvoník od Matky boží. Tentýž, který včera tvrdil, že zde obsluha ráno bude, suše odvětil, že mají jen naftu a benzín je v čerpací stanici šest kilometrů odsud. Jak se anglicky řekne, debil, kapitán nevěděl a tak jen odfoukl a již ne tak zvesela se loudal k lodi. Co se dá dělat, vyrazit na další cestu bez dostatečné zásoby paliva by byla sebevražda a tak nezbylo nic jiného, než se vydat na dvanáctikilometrovou procházku. Na Gotlandu totiž benzin nikde není a zápasili jsme s tím již předloni.
Sdělení, že půjdeme tak daleko pro benzín nadchlo posádku natolik, že to pojala jako výlet a začala se těšit. Kubajz z pod polštáře vytáhl božíhodové šusťáky s flekem na zadku, Jaroušek si ulízl pankáčský účes a promnul strniště, specialista na přesuny s velkou polní, vytáhl exotické brýle a kapitán si se zděšením představoval tento školní výlet uprchlíků z polepšovny na zdejší silnici míjený naleštěnými Volvy. Ze zadních sedaček Volv budou s údivem shlížet blonďatí chlapečci a culíkaté holčičky na čtyři vagabundy s kanystry v ruce. Ne, to nemohl dopustit! Seniorům naordinoval odpočinek a vyrazili se specialistou sami.
První čtyři auta projely a osádkám dalo velkou práci dívat se jinam, než šla naše dvojice a přitom nesjet z úzké silničky. Pak se ozvalo chrchlání stařičkého motoru a skřípění rezatých brzd. „Háj … tú petrol-stejšn? …." Ozvalo se od kohosi, kdo nebyl vidět za obludným psem trůnícím na sedadle smrti. Na dvojitý vděčný souhlas se ozvalo hrozné nadávání, které donutilo vlkodava se přemístit na zadní sedačku rezatého Saaba. Za volantem seděl vychrtlý skřet a zubil se na naši dvojici chrupem vypadajícím jako morseovka. Vlkodav oba nové členy osádky uvítal olízáním a vůbec nedbal, že se již myli. „Jste zlatý člověk …" pronesl Libor k volantu. „Yes ..." Ozvalo se nevzrušeně a skřet dále pokyvoval hlavou v rytmu hudby. „Švédsko je krásná země …" „Yes ..." „Vy tu bydlíte?" „Yes …" "Máme hezký den?!" "Yes ...". Kapitán úporně vymýšlel otázku, na kterou se dá odpovědět jinak, když se od volantu ozvalo „Petrolstejšn ... pojedete také zpátky do Kristianopel?" „YESsss!!!" Za půl hodiny jsme byli zpátky u mola, cestou jsme ještě naložili Kubajze, který nedbal naordinovaného odpočinku a vyrazil k petrolstejšn ve stopách kluků. Doprava nás stála tři piva a byli jsme šťastní všichni.
Kuchař specialista nasytil posádku hovězím na houbách od Lidunky a vyrazili jsme vstříc dvěstě mílím do Lotyšska. Poplujeme okolo Ölandu a Gotlandu kdyby se něco dělo, abychom měli kam prchnout. Jak dorazíme, tak se ozveme.
Dopluli jsme dobře, jen nevíme kam
Pátek – Sobota 5. – 6. 7. 2013
Cesta ubíhala bez potíží, posádka se střídala u kormidla v tříhodinových intervalech. Probíhalo obligátní klábosení na roztodivná témata nebo pospávání. Střídání těchto dvou činností je většinou spojeno s palubním mejdanem. Mejdan bývá tatrankový, kávový z termosky, pivní, ale nejoblíbenější je žrací. To se vynosí do kokpitu chleba, cibule, česnek, salámy, špek, zbytky paštik, hořčici, okurky a nedopité piva nebo ledové čaje. Pak všichni loupou, přebírají a zkoumají (i lupou). Lodní lékař Kubajz většinou přednese přednášku o škodlivosti plísní na lidský organizmus, kterou však hned v zápětí zhatí špatným příkladem.
Pokud některý estét některé sousto odloží s tím, že se mu nezdá, vždy se najde někdo komu se zdá ještě dobré.
„Gotland na obzoru" zaznělo okolo jedenácté, kdy se objevil maják Hoburg. Maják Hoburg je krásný maják na útesu, který malinko připomíná Cap Arkonu na Rujáně. Naposledy, když jsme tu byli, tak jsme se s ním loučili a cesta nám pak trvala tři dny. Letos jsme to sfoukli za 18 hodin. To bylo třeba oslavit a tak posádka spřádala plány na oběd, na který se chtěla stavit v malinkatém přístavu Vandburg. Kuchař přednesl vizi, že bude prejt se zelím a brambůrkami. A z posádky se rázem stali slintající bernardýni s jediným cílem, už tam být. Jak řekli, tak udělali.
Právě, když vylizovali své misky odkudsi se do prázdného přístavu přihnal cyklista. „Hi, čeko …" ozvalo se a bernardýni užasli. Podruhé se letos stalo, že někdo poznal naši vlajku. Z cyklisty se vyklubal majitel, na pláži stojícího obytňáku, který deset let jezdí do Harrachova. Přijel se na nás podívat. Odpověď na obvyklý dotaz, ze kterého města jsme se mu rozzářila líce a zajásal: „Á … Ješked!" Což jsme museli ocenit, neboť většinou na naši odpověď zírají tazatelé nechápavě.
Pauza na oběd uběhla jako voda a tak jsme se opět vydali na cestu tentokráte kurzem 70 st. směr pobaltské země.
I tentokrát probíhala cesta bez významných komplikací, pokud nepočítáme stále se měnící vítr a tuleně, který vyděsil kapitána klimbajícího v noci u kormidla. Jeho zafunění dva metry za zády bylo vítaným probráním při noční službě.
Dlouho, předlouho se neozývalo „země na obzoru", přestože pípání mobilů signalizovalo příchod SMS a také tracker (sledování polohy) signalizoval již přes hodinu, že přijímá mobilní signál. Většinou je to opačně, nejdříve zvolání pak pípání. GPS ukazoval do dnešního cíle přístavu Ventspils zbývá malinko přes deset mil, když se konečně ozvalo „země na obzoru" a posádce spadl kámen ze srdce, že je neztratili.
Neztratili, sedíme v přístavním bazénu zdejšího jachtařského klubu a dohadujeme se kam jsme to vlastně dopluli. Což o to, město víme, vlajku víme jen nevíme co je to za zemi. Litva nebo Lotyško? Že jsme blbci? Tak posuďte sami. Zdejší zkratka na autech je LV a mezinárodní označení je Latvia. Babo raď. Je LV Litva? Je zkratka druhé zemně LT Lotyšsko, nebo je tomu naopak? Může být Latvia Litva, nebo je to Lotyšsko? A výsledek? Jsme v Lotyšsku se zkratkou LV a s názvem Latvia. Hurá už víme, kde jsme. Zjištění jsme oslavili kuřetem na paprice od Lidunky a můžeme jít spát.
Může eunuch zvlčit?
Neděle 7. 7. 2013
Po ranní snídani, kdy se podával nepoživatelný chléb s dvoucentimetrovou vrstvou Ramy a paštik, se vydala posádka vstříc víru postkomunistické kultury. Kapitán se jal dohánět resty v psaní lodních deníků, úprav fotek, plnění internetových stránek a plánování další cesty.
Jachetní přístav Ventspils kdysi býval krásný, plný života, nyní těžce strádá. Rozpadlé podium se zetlelým zábradlím dává tušit tancovačky v bohatýrském stylu, stejně jako kdysi výstavní klubovní budova nyní se zašlými okny a opadávající omítkou. Návštěva sprch nás vrátila do vojenských let. Takové to zatuchlo, nánosy špíny na obkladech a pokus všude se deroucí rez zakrýt vrstvami barvy. Zatuchlo je v ostrém kontrastu s úplně novou pračkou stojící na plesnivém podstavci. Hafenmajstr nemluvící anglicky, neznající předpověď počasí a netušící, jak se připojit ke zdejší WIFI síti jen dokresluje ponurost kdysi výstavního klubového přístavu. Připočteme-li cenu i na západní poměry nadstandardní ve výši 690 Kč je zřejmé, že Lotyšský jachting i lid čeká ještě dlouhá cesta.
Po obědě se posádka vydala ke 2,5 kilometru vzdálené benzinové pumpě. Dva deseti litrové kanystry se pěkně pronesly a tak čtyři páry rukou vypadaly jako by patřily lidoopům. Benzin stojí stejně jako u nás, stejně jako nanuky, kterými obdařil kapitán posádku aby přežila zpáteční cestu.
Také centrum města je rozporů plné. Co je městské se i v neděli rekonstruuje. Zrekonstruované ulice lemují upravené aleje stromů, chodníky ze zámkové dlažby, absence visících kabelů od někudy nikam, upravené parky, dětská hřiště, výstavní škola a nemocnice západního vzhledu. Co se týká městského majetku asi je kde brát, neboť je ve městě rafinerie.
Se soukromým majetkem je to již horší. Domečky jsou ve stavu totálních protikladů. Rozpadlá stavba s okny visícími na jednom pantu stojí naproti novostavbě v moderním duchu, přesto sem zapadající. Čtvrtě rodinných domků jsou hodně podobné těm našim hned po revoluci. A sídliště? Typické popraskané ruské paneláky bez jakéhokoliv náznaku izolací. Okna jsou plastová mezi kterými jsou původní rozpadlé dřevěné rámy a ty zase bez jakéhokoliv náznaku barvy.
Co je ale luxusní je zdejší křehká polovina. Jedna krásnější než druhá, snědá pleť, štíhlá těla a ladná chůze zapříčiňují, že máme všichni okopané palce a bolí nás za krkem. Což teprve když jsme odpoledne dorazili na zdejší písečnou pláž. Pokud by za dunami oddělujícími pláž od města nebyla vidět rozpadlá kasárna neřekli by jste, že jste na Baltu.
Na pláži úplně zvlčil Kubajz. Rozhodl se, že zdejším kráskám ukáže jak vypadá pořádej chlap koupající se v zapadajícím slunci. Během Davida Hasselhofa z Pobřežní hlídky se vrhl do skotačících vln a jak rychle vběhl, tak rychle vyběhl. Zatím co do vln běžel s naditými plavkami, opačným směrem již běžel eunuch. Cedule na pláži s nápisem „voda 19 st" tam asi zůstala od loni. Eunucha Petr s Liborem dovlekli do plážového baru a usadili ho do koženého křesla s výhledem na moře a postavili před něj pivo. „No to je poprvé v životě co toto zažívám ..." pravil zjihle a kapitána zajímalo co. Jestli eunušství či lenošení v baru na pláži. „Já si tady připadám jako imperialista na dovolené …" pravil a osazenstvo baru zbystřilo a začalo se obezřetně rozhlížet. „Klid, …" pravil kapitán „to je komunista, svědek Jehovův a je prvně na dovolený ..." Dojatý svědek si otřel pivní pěnu z kníru a zvlhly mu oči. „Škoda, že tu není ta moje ..." opět pravil zjihle a vlhký zrak zamířil do dáli. A Petrovi i Liborem zvlhl zrak taky.
Po návratu z pláže byl rentiér plný dojmů a celý večer brebentil a v noci ze spaní vykřikoval: „Dáme si ještě jedno, šmejdi?..."
Zítra mastíme do Estonska, nevíme jak to bude s internetem tak zatím ahoj.
Specialista bezdomovcem
Pondělí 8. 7. 2013
Jak řekli, tak udělali. Ráno pozvolna a velmi neochotně vylezla posádka z pelechů. Posnídala párečky, pokávovala, vyčistila zoubky a vyrazila vstříc dnešním 65 mílím.
Zpočátku to probíhalo jako když nožem ukrajuje, počitadlo uplutých mílí se točilo jako kolotoč. Po minutí Ovisi majáčku se nám cesta stáčela, ale poťouchlý vítr se stočil s ní. Výsledkem byla plavba ostře na vítr a šikmo proti metrovým vlnám. Po připlutí do stínu jižního poloostrova Saarema vlny polevily jen pro to, aby po jeho minutí udeřily v ještě větší síle. A tak zase máme mokro v rejdařské posteli a teď ještě nově ve specialistově kóji. Divoká jízda ostře na vítr přímo proti vlnám si vybrala daň v podobě uvolněného windmetru, který kroužil jako vrtulník na vrcholu stěžně a hrozilo, že vzlétneme nad hladinu nebo urazí vrcholové světlo. Když už každá sedmá skončila na palubě, bylo jasné, že tudy cesta nevede. Ještě že nově máme na palubě síťové propojení a změna trasy je dílem okamžiku v počítači a přenesení do GPS trvá vteřinu.
Původní plán obeplout ostrov Abruka severozápadní cestou jsme museli opustit a plout nebezpečnější cestou mezi podmořskými skalami z jihovýchodní strany. Podle původní varianty bychom museli plout patnáct mil proti větru a vlnám. Na křižování bychom měli pás široký míli. V 4 Bf nic moc.
Plavba podle hloubkoměru, náměrového kompasu a mapy poseté vykřičníky v zapadacím slunci při rychlosti kolem 5,5 uzle je docela adrenalinový zážitek, ale podařilo se a když jsme v paprscích zapadacího slunce konečně našli náměrník linie 321 st jsme věděli, že máme nejhorší za sebou. Zbylých pět mil jsme se prodírali proti větru na motor rychlostí, která občas padla až na jeden uzel, ale přístav se blížil.
S padající tmou jsme začínali být zmatení. Celý obzor byl posetý navigačními světly všech barev. Počítání jsem ukončil na čísle 52, když jsem dorazil ke dvěma modrým, tedy barvě kterou jsme na moři ještě nepotkali a almanachy ji také neuvádějí. Vysvětlení záplavy světel se podařilo až po zjištění, že vedle přístavu je letiště a osa ranveje je ve směru odkud připlouváme. Do přístavu Roomaraassare jsme dorazili za úplné tmy a jen dostatek zkušeností z nočních plaveb nás provedl bez úhony tou záplavou světel, kdy i ta dvě modrá opravdu patřila k navigačním pro tento přístav – byly to náměrníky a udávaly osu vjezdu do přístavu mezi podmořskými skalami.
Je půlnoc, jsme v Estonsku, zemi kam jsme již dvakrát pluli, ale nikdy nedopluli. Rejdař a specialista nemají kde spát, ale všem je blaze.